Exhortace, která je plodem dvou synodů o rodině, hned na první pohled překvapuje svou rozsáhlostí a členitostí. Papež vnímá rozmanitost příspěvků synodních otců „jako vzácný mnohostěn" (AL, 4) a jasně zdůrazňuje, že jednotu v církvi nelze ztotožňovat s uniformitou: „Ne všechny věroučné, morální nebo pastorační diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria. V církvi je přirozeně nezbytná jednota nauky a praxe, ale to nebrání, aby existovaly různé způsoby interpretace některých hledisek nauky nebo některých důsledků z ní plynoucích. Tak tomu bude až do doby, kdy nás Duch dovede k plnosti pravdy" (AL, 3). Rozmanitost pohledů však neznamená, že lze upustit od věrnosti evangeliu. Naopak, posláním církve je neúnavné, byť často namáhavé, hledání věrnosti Kristovu poselství. Právě na tuto cestu papež zve všechny čtenáře exhortace - manželské páry i pastýře, lidi žijící v harmonických rodinách i ty, kdo zápasí s těžkostmi způsobenými ztroskotanými vztahy. Dokument je ukázkou praktické moudrosti pastýře, jenž se s pohledem upřeným ke Kristu nebojí sklánět k těm, kdo cestu za Kristem teprve klopýtavě hledají.