Víra, úcta a láska k Eucharistii je pro křesťana naprosto zásadní. Knížka nás vede k hlubšímu zastavení a uchopení tajemství, jímž je podivuhodná svátost Eucharistie.

Na mnoho věřících mohou myšlenky současného kazašského biskupa německého původu Athanasia Schneidera působit značně nezvykle nebo i nemoderně, když například říká: „Boží Syn přišel na tento svět, aby usmířil a odčinil největší hřích lidstva. Tento největší hřích lidstva spočívá v tom, že se lidstvo odepřelo klanět Bohu a nechce Mu přiznat nej-vyšší úctu a první místo.“ Ovšem vezmeme-li vážně toto konstatování do vlastních řad, které pokračuje i jasně formulovaným poselstvím o naší „spoluvineť na tomto hříchu, s hořícím srdcem bychom měli usilovat o to, aby naše eucharistická úcta vyjadřovala co možná nejvěrněji postoj pokorného „dítěte Božího“. Kde se inspirovat?

Prostor eucharistické úcty vytyčila tisíciletá tradice Církve a vědomí, kdo jsme my a kdo je Bůh, kterého pod proměněnou způsobou chleba a vína přijímáme nebo adorujeme. Kniha Athanasia Schneidera toto naše vědomí projasňuje a podobně, jako kdysi svaty Atanáš „projasňoval“ chápaní Krista, jehož blud arianismu tlačil k pouhému lidství, vysvětluje nám úskalí „zlidštění“ našeho přístupu ke svátosti Eucharistie. Přitom platí Schneiderova slova: „V Církvi a na této zemi není nic tak posvátného, tak božského, tak živého a tak osobního jako svaté Přijímání, protože to je sám eucharistický Pán.“

A Josef Ratzinger, papež Benedikt XVI., upozorňuje:

„Způsob, jak se slaví liturgie, rozhoduje o osudu víry a Církve.“