Téma člověka a jeho vnitřní konstituce a vnitřního života patřilo v díle Tomáše Akvinského k jednomu z vysoce frekventovaných témat. Nejpodrobněji se mu věnuje v rozsáhlém spisu disputací o duši, jehož překlad zde přinášíme.

Otázky o duši se týkají především vztahu těla a duše, podobnosti člověka a andělů a možností poznání separované duše. Tomášův přístup k člověku lze charakterizovat jako střední pozici mezi augustinovskou filosoficko-teologickou školou (s platónským základem), která v jeho době představovala konzervativní proud, a radikálně aristotelským proudem pařížských filosofů, kteří by se dali označit za proud progresivní. Tomáš proti augustinovskému proudu trvá na jednotě substanciální formy a na prioritě smyslového poznání před poznáním rozumovým. Na druhé straně ale odmítá radikální výklad Aristotela, podle kterého je rozum pouze jeden pro všechny lidi. Jeho psychologie se snaží pečlivě rozlišit stav spojení s tělem a stav separované duše a popsat různé způsoby poznání, které těmto dvěma stavům přísluší. Zde se stýká filosofický rámec Tomášových úvah s jeho křesťanským realismem. Ačkoli je separovaná duše ospravedlněného člověka u Boha ve stavu blaženosti, není to pro ni stav zcela přirozený. Je to pouze etapa na cestě k cíli, k definitivnímu blaženému spojení duše s tělem.