V období po II. vatikánském koncilu bylo křesťanské manželství stále více chápáno a promýšleno jako interpersonalni vztah lásky. Předpokladem pro vytvoření plnohodnotného harmonického manželství ve smyslu „consortium totius vitaeM je také dostatečná psychická schopnost osoby. Tato schopnost k manželství byla poprvé explicitně kodifikována v kánonu 1095 kodexu z roku 1983 jako důsledek rozvoje humanitních, lékařských a právních věd ve 20. století. Podle požadavku přirozeného práva musí mít osoba, která chce uzavřít platné manželství, dostatečné užívání rozumu (kánon 1095, n. 1), dostatečné hodnotící rozlišení podstatných práv a povinností manželských (kánon 1095, n. 2) a musí být psychicky schopná převzít podstatné povinnosti manželství (kánon 1095, n. 3). Pokud jeden z těchto požadavků na platný souhlas ve chvíli uzavírání manželství chybí, manželství nemůže vzniknout platně.

Psychická neschopnost může mít svou příčinu v těžkých poruchách mysli, v nejrůznějších psychických nebo psychosomatických poruchách, charakteropatiích či anomáliích. Rovněž celková nezralost osoby či nějaká forma závislosti může změniJ>05obnost natolik, že osoba není schopna dát z důvodu psychické neschopnosti platný manželský souhlas.

Tato kniha je určena pro orientaci těm bratrům nebo sestrám, kteří mohli uzavřít církevně neplatné manželství z výše uvedeného titulu, aniž by věděli o možnosti prohlášení církevního manželství za neplatné. Přínosem však může být i pro teologicky vzdělané laiky a bratry v duchovní službě vzhledem k přítomnosti historického vývoje, popisu možných psychických příčin a komentáře kánonů k dané problematice.