V autobiografické knize Tomáše Halíka sledujeme autorovo dětství, atmosféru rodinného zázemí a jeho vysokoškolská studia na pražské filozofické fakultě v době pražského jara. Po této zdánlivě příznivé době přichází ostrý zlom, když se autorovy životní osudy svazují s prostředím „podzemní církve“ i bytových seminářů. Obojí ilustruje dobu „normalizace“, nejen její sdílenou konspirační schizofrenii, ale i ústrky, kterým bylo prostředí disentu vystaveno ze strany režimu.

Napínavý příběh pokračuje jak v dobách těsně předrevolučních, tak během událostí sametové revoluce. Autobiografickou linku provázejí osobní vzpomínky na zajímavé osobnosti, které ho formovaly – Jana Patočku, Jiřího Reinsberga, Josefa Zvěřinu, Otu Mádra, Václava Havla, kardinála Tomáška, Jana Pavla II. –, ale objevují se i výrazné postavy současného světa, jakými jsou papež Benedikt XVI., papež František, tibetský dalajláma a mnozí další. Stejně tak přicházejí i mezinárodní ocenění a pocty za dosavadní práci, které ovšem pronásledují různé formy osobní zášti.

Tomáš Halík využívá autobiografii k přiblížení východiska svých úvah nad závažnými otázkami společnosti, které nezahrnují pouze církev a její směřování, ale i směřování a místo člověka v dnešní době.