Se světlem proroctví byla Anně Kateřině udělena schopnost vnějšími smysly postřehovati vše, co jest svaté. Tak na příklad poznávala sluchem, že zvuk posvěcených zvonů se liší podstatně od kteréhokoliv sebe libozvučnějšího tónu. Chutí pocítila, je-li voda posvěcena, a rozeznala ji od vody neposvěcené tak jistě a hmatatelně, jako jiný člověk rozezná víno od vody. Kosti svatých poznávala čichem tak patrně, jako zrakem nebo hmatem, dotkla-li se jich. „Jsou nádherné, nelze vysloviti, jak jsou krásné. ”A byvši zevrubněji dotazována, co pociťuje, spatří-li svaté kosti, vyjádřila: „Vidím a cítím světlo; jest to jako paprsek, který do mne vnikne a mne strhne, i cítím pak, jak paprsek souvisí se světelným tělesem, z něhož vychází, a s veškerým světelným světem, a v paprsku zřím obrazy, z nichž poznávám pozemský život světcův a jeho postavení v řadách triumfující Církve. Mezi tělem a duší jest podivuhodný poměr, který nepřestává ani po smrti, takže blažení duchové stále ještě částkami svých těl vykonávají vliv na věřící. Bude asi andělům přesnadno v den nejposlednější odděliti dobré a zlé, neboť všecko jest buď světlo nebo temnota.”