Monografie se zabývá povahou výchovy jako specifického lidského jednání. Z hermeneutických pozic zkoumá ontologická východiska výchovného vztahu jako vztahu ke světu, ke společenství a k sobě samému. Ukazuje kontexty, z nichž se výchova rodí, a podmínky, v nichž je možno ji rozvinout (solidarita generací, pedagogický étos, svoboda člověka, rozvoj lidské přirozenosti, specifická povaha lidské starosti a péče, vztah k druhému, setkání). Autorky sledují nutné proměny výchovného vztahu a vymezují základní rozdíly mezi výchovou a činnostmi, které sice také ovlivňují a formují osobnost člověka, ale s dobrou výchovou nemají nic společného (vedení, školení, výcvik, drezura, manipulace, ovlivňování). Promýšlejí výchovu jakožto jednání, jehož smyslem je zachovat kontinuitu (lidského rodu, kultury, hodnot), které však zároveň umožňuje diskontinuitu (tedy potenciálně nový počátek). V neposlední řadě zkoumají problematiku výchovy a vzdělávání v diferentním světě a poukazují na podstatné souvislosti výchovy a vzdělávání se