Dokonalost rozumového tvora nespočívá pouze v tom, co mu náleží podle jeho přirozenosti, ale i v tom, co je mu dáno na základě jakési nadpřirozené účasti na božské dobrotě. Proto bylo také výše řečeno, že poslední blaženost člověka spočívá v jakémsi nadpřirozeném vidění Boha. A k tomuto vidění může člověk dospět pouze jako ten, kdo se učí od Boha jako od svého učitele, jak praví Jan 6, 45: „Každý, kdo slyšel Otce a učil se u něho, přichází ke mně.“ K účasti na této nauce však člověk nedospívá hned, ale postupně, v souladu se svou přirozeností. Ovšem k tomu, aby takový žák dospěl k dokonalému vědění, musí věřit. Proto i Filosof říká, že „žák musí věřit“. K tomu, aby člověk dosáhl dokonalého vidění, v němž spočívá blaženost, musí nejprve věřit Bohu jako žák svému učiteli.

 

K víře je potřebné dvojí: za prvé to, aby se člověku předkládaly věci víry, což je potřebné pro to, aby člověk vírou něco explicitně přijímal; za druhé pak souhlas věřícího s předloženými věcmi víry. Vzhledem k prvnímu bodu je nutné, aby víra pocházela od Boha. Věci víry totiž přesahují lidský rozum, a proto je člověk může nahlédnout pouze s pomocí Božího zjevení. Některým lidem byly zjeveny Bohem bezprostředně (např. apoštolům a prorokům), jiným je Bůh předložil prostřednictvím od Boha poslaných kazatelů víry, jak praví Řím 10, 15: „Jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni?“ Vzhledem k druhému bodu, tj. k souhlasu člověka s věcmi víry, je možné uvažovat o dvojí příčině: za prvé [o příčině, která k víře] přivádí z vnějšku, např. spatřený zázrak nebo přesvědčování ze strany člověka, který nás vede k víře. Ani jedno z toho není dostatečnou příčinou [víry], neboť z těch, kdo vidí jeden a týž zázrak a slyší stejné kázání, někteří uvěří a jiní ne. A proto je třeba uvést jinou vnitřní příčinu, která člověka vnitřně pohybuje k souhlasu s věcmi víry. Za tuto příčinu pokládali pelagiáni pouhé svobodné rozhodování člověka, a říkali proto, že počátek víry leží v nás, nakolik jsme připraveni souhlasit s věcmi víry, a dokonání víry je od Boha, který nám předkládá to, v co bychom měli uvěřit. To je ­ovšem omyl. Poté, co člověk souhlasil s věcmi víry, je totiž pozdvižen nad úroveň své přirozenosti, takže to musí být způsobeno nadpřirozeným principem, který člověkem niterně pohybuje, což je Bůh. A proto víra, vzhledem k souhlasu, který je hlavním úkonem víry, pochází od Boha, který člověka uvádí do pohybu skrze milost.