Přímý výklad poměrně rozsáhlé části Písma v takovém detailu, jaký najdeme v traktátu o šesti dnech stvoření, není v Sumě obvyklý. Postup a rozčlenění tématu do jednotlivých otázek je u jiných traktátů veden spíše systematickým tázáním než přímým sledováním biblického textu. Tomáš zde však organicky skloubil úsilí o věrnost posvátnému textu s již existující teologickou tradicí výkladu daného biblického místa a spekulativně-teologickým rozpracováním daného tématu. Celek je pak prostoupen dobrou znalostí soudobé filosofie přírody včetně těch jejích částí, které bychom dnes vyčlenili jako empirickou přírodovědu vycházející z pozorování. Jde především o astronomické teorie a modely vesmíru. Celý traktát tak představuje nesmírně bohatý text dokládající obrovskou šíři znalostí středověkého teologa spolu se schopností tyto znalosti začlenit do originální syntézy.

Četba Tomášova traktátu o šesti dnech stvoření je primárně úsilím věřícího křesťana promýšlet text Bible s důrazem na konkrétní text, jemuž je věnována velká pozornost, s rozumem připraveným studiem filosofie i přírodních věd. Pro současného čtenáře je takový přístup zajímavý a inspirativní i takříkajíc metodologicky. Ukazuje, že nic lidského by dobrému teologovi nemělo být cizí a že často zmiňované knihy, ve kterých se nám Bůh dává poznat (Bible a příroda), nejsou zcela oddělenými a nesouvisejícími světy, ani dominancí jednoho, který výkladově znásilní ten druhý, nýbrž dvěma vzájemně kompatibilními a na sebe odkazujícími cestami, na nichž se nám ukazuje jediná pravda. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

 

 

Podle některých heretiků nejsou viditelné věci stvořeny Bohem, ale nějakým zlým původcem. A pro svůj omyl argumentují poukazem na Apoštola, který v 2 Kor 4, 4 praví: „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl.“ Avšak takové chápání je naprosto nemožné. Když se totiž různé věci sjednotí, pak musí nutně existovat nějaká příčina této jednoty, neboť různé věci se nesjednotí samy od sebe. A proto vždycky, když se v různých věcech najde nějaké „jedno“, musí ony různé věci dostávat ono „jedno“ od nějaké jediné příčiny, jako mají např. různá teplá tělesa teplo od ohně. Avšak „bytí“ se nachází společně ve všech věcech, ať jsou jakkoli různé. Je tedy nutné, aby byl jediný princip bytí, od něhož má své bytí všechno, co jakýmkoli způsobem jest, ať už je to neviditelné a duchovní, nebo viditelné a tělesné. Ďábel je označován jako bůh tohoto světa ne kvůli stvoření, nýbrž kvůli tomu, že světsky žijící lidé mu slouží tak, jak to popisuje Apoštol ve Flp 3, 19: „Jejich bohem je břicho.“

 

V díle stvoření je přítomné něco, co odpovídá tomu, o čem se mluví v díle oddělení a ozdobení: Bůh viděl, že je to či ono dobré. Pro objasnění této věci je třeba uvážit, že je Duch svatý láskou. „Bůh miluje své stvoření,“ říká Augustin v 1. knize Doslovného výkladu Genesis, „ze dvou důvodů: aby stvoření bylo a aby trvalo. Aby tedy bylo to, co by pak trvalo, praví se, že se Duch Boží vznášel nad vodami,“ (pokud se vodou chápe nezformovaná materie; tak jako se láska řemeslníka vznáší nad nějakou materií, aby z ní zformoval své dílo) „aby však to, co učinil, přetrvalo, praví se, že Bůh viděl, že je to dobré.“ Tím se označuje jakési zalíbení tvořícího Boha ve tvořené věci – ne že by ji poznával jiným způsobem nebo měl v již učiněném stvoření zalíbení jiným způsobem, než ho měl předtím, než ho učinil. A tak se obojím dílem, stvořením i formováním, ukazuje Trojice osob: ve stvoření osoba Otce jako Bůh Stvořitel, osoba Syna jako počátek, v němž tvořil, a Duch svatý, který se vznášel nad vodami; ve formování pak osoba Otce v Bohu mluvícím, osoba Syna ve vysloveném Slovu a osoba Ducha svatého v zalíbení, s nímž Bůh viděl, že všechno, co učinil, je dobré.