Shrneme-li Tomášův traktát o naději, vidíme v něm jednak souvislost přirozené vášně a nadpřirozené ctnosti, jednak uvedení do tématu naděje, kdy si čtenář vyjasňuje její definici, dále její místo v životě člověka, souvislost s duševními mohutnostmi apod. i její význam a vztah s ostatními teologickými ctnostmi. Není to ale samoúčelná popisná teologie. Je to teologie navýsost systematická a spekulativní, která se však nevyhýbá praktickým důsledkům a duchovnímu významu naděje v životě člověka.

Ukazuje se to velmi dobře v části traktátu, kde nám Tomáš předkládá možné problémy s nadějí, ať už je to nedostatek naděje (zoufalství), nebo její karikatura spočívající ve zdánlivé hojnosti naděje, která ovšem není nadějí, ale spíše opovážlivým spoléháním se na Boha. Právě zde se ukazuje praktické vymezení rozumné oblasti, v níž se věřící křesťan má pohybovat, aby nesešel z cesty k poslednímu cíli, kterým je Bůh.

V celém traktátu se klasicky tomášovským způsobem ukazuje sepětí teorie a praxe, dogmatiky a morálky, pravdy a dobra. Teologická suma se i zde prezentuje jako učebnice, jak ji zamýšlel její autor. Nejen jako učebnice pro poznání, ale i pro naše jednání a pro náš duchovní život. Právě zde, v části věnované ctnostem, se tato skutečnost projevuje největší silou, protože etika i teologie ctností jsou bytostným projevem sepětí teorie (co je pravda, co je dobro) a praxe (jak správně věřit, jak dobře jednat). (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

 

Naděje, o níž mluvíme, dosahuje Boha tím, že spoléhá na jeho pomoc k získání dobra, ve které doufá. Avšak účinek musí být přiměřený své příčině. A proto dobro, které máme od Boha v naději především očekávat, je dobro nekonečné, tj. přiměřené moci pomáhajícího Boha. Nekonečné moci je totiž vlastní přivádět k nekonečnému dobru. Takovým dobrem je pak věčný život, spočívající v zakoušení samotného Boha. Nemůžeme přece od něho doufat v nic menšího, než je on sám, protože není menší jeho dobrota, kterou sdílí svým tvorům, než jeho esence. A proto je hlavním předmětem naděje život věčný.

 

V Bohu musíme vidět jak spravedlnost, na jejímž základě trestá hříšníky, tak milosrdenství, na jehož základě nás osvobozuje. Přihlížíme-li tedy k jeho spravedlnosti, objevuje se v nás bázeň, zatímco přihlížíme-li k jeho milosrdenství, objevuje se v nás naděje. A tak podle různých hledisek je Bůh předmětem naděje i bázně.