Největší význam shledává Tomáš v životě smíšeném, který spojuje kontemplaci a činnost. Jako typický projev takového života zmiňuje kázání a vyučování. Jde o vnější činnosti konané pro dobro druhých lidí, což patří k životu činnému, ale zdrojem této činnosti je vlastní nazření pravdy, které je zase předmětem života kontemplativního. Oba typy života jsou zde tedy ve své vlastní identitě, spolupracující, ale samostatné. Vůdčí roli má ovšem kontemplativní život, který má před životem činným přednost.

Vysoké ocenění kontemplace však neznamená odmítnutí činného života. Ten je hodnotný a potřebný, ale musí vycházet z kontemplativního. Proto také Tomáš chápe jako východisko vlastní dominikánské cesty modlitbu a studium, které se následně přelévají do kázání a vyučování. Největší ze ctností je totiž láska, která se projevuje jak v kontemplaci, tak i v činnosti. (Z úvodní studie Tomáše Machuly)

 

Základem pro zásluhy je láska, jak bylo řečeno výše. Láska pak spočívá v milování Boha a bližního, jak bylo již řečeno, přičemž milování Boha je záslužnější než milování bližního, jak plyne z toho, co bylo řečeno výše. Proto je to, co patří v první řadě k milování Boha, samo o sobě záslužnější než to, co patří v první řadě k milování bližního kvůli Bohu. Avšak kontemplativní život patří v první řadě a bezprostředně k milování Boha, neboť Augustin v 19. knize O Boží obci říká, že „svatý odpočinek, tj. kontemplativní život, je cílem lásky k pravdě“, rozumí se k božské pravdě, o kterou kontemplativní život hlavně usiluje, jak bylo již řečeno. Činný život je zase v první řadě zaměřen k milování bližního, neboť „má spoustu práce se službou“, jak praví Lk 10, 40. A proto je kontemplativní život sám o sobě záslužnější než život činný. A právě o tom mluví Řehoř ve 3. homilii na Ezechiela: „Kontemplativní život je záslužnější než život činný, protože činný život se zaobírá potřebami současného života,“ v němž je třeba pomáhat bližnímu, „zatímco kontemplativní život je intimním zakoušením chuti budoucího spočinutí,“ tj. kontemplace Boha.

Jeden člověk ovšem někdy může získat větší zásluhy skrze skutky života činného než jiný člověk skrze skutky života kontemplativního, např. když z hojnosti božské lásky, aby naplnil Boží vůli, dočasně snáší odloučení od sladkosti božské kontemplace.