Autobiografie akademické malířky, přeživší holocaustu, Helgy Hoškové-Weissové je vpravdě fascinující čtení. Vzpomíná na své idylické dětství v předválečné Praze, na své rodiče, prarodiče a širší rodinu. Vypráví příběhy těch, kteří se již nikdy nevrátili z nacistických táborů a pochodů smrti. Kteří, stejně jako její tatínek, zahynuli neznámo kde. K válce samotné se vrací jen okrajově, celý svůj příběh vypověděla v knize Deník 1938–1945, který byl přeložen do mnoha světových jazyků a stal se součástí učebnic historie. Pro naše poznání poválečných osudů přeživších je klíčová druhá část knihy. Paní Hošková-Weissová se v ní vrací do období návratu. Do poválečné Prahy, ve které na ní a její maminku nikdo nečekal. Píše o lidech, kteří jim pomohli, ale i o těch, kteří se k nim obrátili zády. Popisuje atmosféru v poválečném Československu, údiv sousedů z jejich návratu a nepochopení jejich příběhu, toho, čím prošly. Provádí čtenáře svým poválečným životem, studiem dvou středních škol a školy vysoké, vzpomíná na své