Tento svazek přináší další část christologických otázek třetí části Teologické sumy (STh III, q. 7–15). Tomáš v nich pojednává o důsledcích Božího vtělení, tedy o všem zásadním, co bylo osobou Božího Slova s lidskou přirozeností zároveň přijato v Ježíši Kristu. Nejde o vyčerpávající antropologický rozbor, ale o studium aspektů, které jsou důležité jak pro Kristovo bytí Bohočlověka, tak pro jeho poslání Spasitele a toho, kdo naplňuje a završuje Boží zjevení. Tomáš zde nejprve probírá otázky o Kristově habituální milosti (q. 7) a o milosti Krista jakožto hlavy církve (q. 8). Ve čtyřech dalších kvestiích se pak zabývá Kristovým věděním: nejprve jeho rozdělením na tři základní typy (q. 9), dále problematikou Kristova blaženého patření (q. 10), vlitého vědění (q. 11) a získaného neboli zkušenostního vědění (q. 12). Následují otázky o moci Kristovy duše (q. 13) a o přijatých nedostatcích těla (q. 14) a duše (q. 15). Tomáš Akvinský (1225-1274) byl katolický filozof a teolog scholastické tradice. Jeho práce znamenala vrchol scholastiky. V římskokatolické církvi patří mezi 36 učitelů církve a platí za jednu z největších teologických autorit. Za svatého byl prohlášen roku 1323. Byl vychováván v montecassinském klášteře a později dán na vysokou školu do Neapole. Vstoupil do dominikánského kláštera, a proto byl rodnými bratry vězněn, aby nečinil vznešenému rodu hanbu a aby se vzdal úmyslu žít řeholním životem. Po 18 měsících se mu podařilo uprchnout zpět do kláštera, kde ihned složil řeholní sliby. Vzdělával se dále v Kolíně nad Rýnem. V Paříži se stal profesorem a doktorem bohosloví. Jako učitel a spisovatel dosáhl světové pověsti. Největším a nejznámějším jeho dílem je "Summa teologie." Odpovědi na všechny otázky hledal v modlitbě, která naplňovala jeho život. Přes svou vznešenost zůstal vždy poslušným a pokorným řeholníkem, který nechtěl nic pro sebe a vše konal z lásky k Bohu.