Cílem synody o synodalitě (2021–2024) bylo najít rovnováhu mezi tradičním církevním učením a pastoračními potřebami našich současníků a podpořit větší zapojení věřících a transparentnost ve spravování církve. Závěrečný dokument synody byl schválen v říjnu 2024 a na přání papeže Františka okamžitě zveřejněn. Výsledný text je vyvrcholením jednoho z nejrozsáhlejších konzultačních procesů v dějinách církve, který začal v roce 2021 a v jehož rámci bylo vypořádáno přes jedenáct stovek kolektivních i individuálních pozměňovacích návrhů. Dokument je rozdělen do pěti hlavních částí a vyzývá k pěti formám obrácení: duchovního, vztahového, procedurálního, institucionálního a misijního. Ke stěžejním výzvám synody patří posílení pastoračních rad ve farnostech i diecézích. Požadována jsou pravidelná církevní shromáždění na všech úrovních (vč. kontinentální) a posílení ekumenického dialogu. Zavádí se pojem synodální autority, přičemž „v synodální církvi je autorita biskupa, biskupského kolegia a římského biskupa, pokud jde o rozhodování, nedotknutelná“. Důraz se klade na větší vliv žen na formaci duchovních a na jejich širší zapojení do rozhodovacích procesů v církvi. Synodální dokument rozšiřuje i roli věřících laiků ve správě církve: vyzývá k jejich větší přítomnosti na synodálních shromážděních a ve všech fázích církevního rozhodování. Text se důkladně zabývá i odpovědností církve, vyzývá k větší finanční transparentnosti a k prevenci zneužívání: „Potřeba uzdravení, smíření a obnovení důvěry v církvi zaznívala v každé fázi synodálního procesu.“ Papež František, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio (1936-2025), se narodil 17. 12. 1936 v argentinském Buenos Aires do dělnické rodiny. Vystudoval střední průmyslovou školu chemickou a v jedenadvaceti letech se rozhodl pro kněžství. V r. 1958 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Noviciát prožil v Chile a svá filosofická studia završil licenciátem na koleji sv. Josefa v San Miguel. Poté učil literaturu a psychologii na koleji Panny Marie Neposkvrněné v Santa Fé a na koleji Nejsvětějšího Spasitele v Buenos Aires. Po kněžském svěcení, které přijal r. 1969, absolvoval v letech 1969 a 1971 další řádová studia a formaci. V letech 1972-1973 působil jako novicmistr ve Villa Barilari v San Miguel, na tamní filozofické a teologické fakultě a v semináři. Jeho schopnosti neunikly pozornosti jeho představených, a tak byl v r. 1973 zvolen provinciálem Tovaryšstva Ježíšova v Argentině. V letech 1980-1986 působil jako rektor Colegio Máximo de San Miguel a na tamější filozofické a teologické fakultě. Biskupem Aucy a pomocným biskupem v Buenos Aires byl jmenován r. 1992. Za biskupské heslo si vybral Miserando atque eligendo, které si ponechal i jako motto své papežské služby. V r. 1997 byl jmenován arcibiskupem-koadjutorem buenosaireským a r. 2001 byl kreován kardinálem. Stal se postupně členem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, pro klérus, pro instituty a společnosti zasvěceného života, členem Papežské rady pro rodinu a Papežské komise pro Latinskou Ameriku. V r. 2013 byl zvolen papežem a svůj pontifikát pojal jako službu Božímu milosrdenství mezi lidmi. Napsal encykliky Dilexit nos (o lidské a Boží lásce srdce Ježíše Krista, 2024), Lumen fidei (o víře, spolu s Benediktem XVI., 2013), Laudato si’ (o péči o společný domov, 2015) a Fratelli tutti (o bratrství a sociálním přátelství). Sepsal apoštolské exhortace Evangelii gaudium (o hlásání evangelia v současném světě, 2013), Amoris laetitia (o lásce v rodině, 2016), Gaudete et exsultate (o povolání ke svatosti v současném světě, 2018), Christus vivit (k mladým lidem i k celému Božímu lidu, 2019), Querida Amazonia („Milovaná Amazonie“, 2020), Laudate Deum (o klimatické krizi, 2023) a C’est la Confiance (o svaté Terezii z Lisieux, 2023, česky Nic než důvěra). Zemřel po krátké nemoci na velikonoční pondělí 21. 4. 2025.